TŘI DNY V TŘEBÍČI

Naše cesta začala v krásné květnové pondělní ráno na nádraží Florenc.

Kolem poledne jsme (po menších peripetiích s cestováním ve výlukovém režimu Českých drah) na velkém Karlově náměstí v Třebíči již hledali naše ubytování. Pěkný malý hotel jsme našli docela rychle. V jeho milém komorním prostředí se nám žilo i spalo dobře, dobře se vstávalo, snídaně i večeře chutnaly. Všude, kam jsme se vydali, jsme to měli blízko. Tady jsme si uvědomili, že je docela příjemné znát i něco jiného než velkou Prahu, kde dostat se do cíle nejde někdy jinak než metrem nebo tramvají... Zde jsme se přesouvali výlučně pěšky. Třeba nad město k románské Bazilice sv. Prokopa, ale i do staré židovské čtvrti se synagogou a hřbitovem zarostlým břečťanem. Tato místa jsou pýchou města, důkazem jejich jedinečností je fakt, že jsou součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Tři dny jsme se vydávali za poznáním kultury, za místní atmosférou do starých uliček, ale i ke větrnému mlýnu nad město s pěknými výhledy, kde jsme si mohli užít kreslení v plenéru. Bylo fajn vracet se odsud s novou sílou do posledních náročných týdnů tohoto školního roku.

Prožili jsme pěkné tři dny ve městě s nádhernou románskou bazilikou a vzpomínkami živou a zachovalou židovskou čtvrtí. Třebíč je malý velký poklad Vysočiny.





































































































































Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Do Říma s láskou

Obrázek
Název jsem si vypůjčila od filmového mága Woodyho Allena. Je to jeden z jeho slabších filmů, ale zní to hezky: „Do Říma s láskou.“ A tak jsme si v tomto duchu vymysleli tento výlet. Řekli jsme si, že se pojedeme na přelomu podzimu a zimy ohřát do uměním prosáklé atmosféry starého Říma.  Někteří z nás tam vyráželi s láskou již po několikáté, jiní s očekáváním, jaké to v tom Římě bude. Město, které známe z filmů, z fotografií, pohledů, ale z hodin dějin umění, literatury, zeměpisu, dějepisu. Možná už každý učitel jednou ve své hodině mluvil o věčném městě, o městě, které mnohé umělce celá tisíciletí inspirovalo a pořád inspiruje. Město, kterého pulz slyšíte ještě dlouho po návratu domů, čeho důkazem jsou reflexe účastníků tohoto milého zájezdu. Kdybych si měla vybrat úplně ty nejlepší zážitky (za mě) tak to určitě bude „Promlouvání ptačího ducha“. První den po celodenním putování jsme vyšli schody k jednomu kostelu. Bylo už po západu Slunce a my se rozhlíželi po Římě. Naše oči zaujali pt
Číst více

Vernisáž výstavy Vanitas

Obrázek
Výstava již žije svůj život, abychom se však vrátili k jejímu zahájení, použiji proslov, který na vernisáži přednesli žáci Štěpán Poláček a Richard Macek. Ten snad nejlépe přiblíží atmosféru tohoto krásného odpoledne, v rámci něhož odzněla i skladba od Johanna S. Bacha, kterou na violončelo zahral Savva Litvin a úryvky ze starozákonní knihy Kazatel v interpretaci Nicol Řezníčkové a Vojtěcha Capandy.  Vanitas se jako téma dotýká umělců už celá staletí. Jejich dílo ukazuje a odráží proměnu vztahu lidstva ke smrti a umírání, k prázdnotě, k pomíjivosti a marnosti všeho, klade ho do protikladu k druhému břehu, ke světu zrodu, krásy bytí a radosti ze života. Někdy se, a to nejenom v tvorbě, tyto světy prolínají, žijí v dokonalé harmonii kontrastů.   Východiskem této výstavy se stala doba, ve které žijeme, která nás stáhla ze zaběhaných stereotypů naší existence do jakéhosi nouzového režimu. Zavřeni doma jsme byli postavení před novou realitu, a jistě mnohem víc než kdy jindy jsme řešili
Číst více